Jaké byly bezprostřední následky? V jaderné elektrárně bylo v době havárie přes 400 zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče. Zahynulo 31 lidí, z toho 28 na následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel. Prvomájové dny v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě (asi 90 km od JE Černobyl) patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů ležely vlhké hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více. Reakce odpovědných orgánů na havárii a její důsledky byly v prvních dnech velmi neuspořádané a v některých směrech až trestuhodně nedbalé, zejména pokud jde o podávání objektivních informací. Mezi lidmi panovala obrovská nedůvěra k úřadům. Nikdo nevěděl co se děje a co je pravda. Nejčastěji se hovořilo o konspiraci KGB, o pokusech na lidech, o invazi mimozemšťanů apod. Mnoho lidí v nejvíce zamořených oblastech obdrželo významné dávky (někteří až dvacetkrát více než obdrží během jednoho roku průměrný člověk kdekoli na Zemi, tedy přepočteno na dny to znamená, že někteří byly ozáření během výbuchu 7308 krát více než jiný den). Určení případných pozdějších následků je však složité, avšak platí, že jakýkoliv přírůstek obdržené dávky znamená určité zvýšení pravděpodobnosti vyvolání rakoviny. Úmrtnost se v obci zasažené explozí zvýšila až třikrát. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy, dvanáctkrát se zvýšila onemocnění anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie. Na Ukrajině bylo touto havárií postiženo 1,5 mil. lidí včetně 250 000 dětí, v Bělorusku žije 1,2 mil. lidí na zamořeném území a asi 3,5 mil. osob v oblastech se zamořenou půdou.

Situace v Československu

Jak to vypadalo po havárii u nás? O radiační situaci se mluvilo neurčitě, československé sdělovací prostředky představovaly havárii jako běžnou poruchu a myšlenka, že by se v důsledku havárie změnila radiační situace zde se nepřipouštěla. I přesto probíhalo v Československu intenzivní měření. Mnoho lidí samozřejmě poznalo, že se něco děje; např. zaměstnanci jaderné elektrárny Dukovany měli paradoxně pozitivní dozimetry když šli do práce – nikoliv z práce. Nejdůležitějšími radioaktivními látkami ze zdravotního hlediska byly cesium a jód. Jód s poločasem rozpadu 8 dní mohl být nebezpečný pouze v prvních týdnech po havárii, ohrožena byla hlavně štítná žláza u dětí. Cesium s poločasem rozpadu 30 let se zapojilo do potravinového řetězce (např. houby, divočina) a bude v něm působit desítky let. Bylo však zjištěno, že průměrný dávkový ekvivalent způsobený naším občanům vyhovoval platným limitům, nelze však vyloučit, že v individuálních případech mohl být limit překročen.

Byla přijata následující bezpečnostní opatření:


Průměrná efektivní dávka ozáření obyvatelstvu na našem území v roce 1986 viz. RADIACE

Dnešní situace

Dne 15. prosince 2000 byl odstaven poslední reaktor elektrárny na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny.

Dnes se zničený reaktor černobylského bloku číslo 4 skrývá pod mohutným železobetonovým sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků exploze se pohybuje kolem dvou miliard dolarů. Podle expertů je třeba tuto ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo elektrárny jsou dvě zóny: 10 a 30 kilometrová. Oficiálním vlastníkem zón je Ministerstvo Černobylu Ukrajiny. Ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s výjimkou exkurzí a osob, které pracují v elektrárně. V 30 km pásmu kolem elektrárny probíhá druhá etapa vyklizovacích prací, která navazuje na první etapu probíhající v letech 1986 – 1989. Ta měla charakter nouzový a záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka miliónů m3 svršku zeminy, která je do hloubky 3 cm zamořena 137Cs a 90Sr. Ve vnější zóně je dědina, do které se především starší lidé rok po havárii vrátili. Dnes jich tu žije asi 600. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od Ministerstva Černobylu Ukrajiny. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny. Město Pripjať je dnes "mrtvým" městem.

Černobylská příroda se s havárií vypořádala překvapivě velmi dobře. Přírodě zvýšená radioaktivita nevadí. Naopak tím, že zde naprosto přestal působit člověk, stala se zdejší krajina v 30 km pásmu divočinou. Dnes zde žijí divoká prasata, vlci, jeleni, bobři, lišky a také rys a los. Hnízdí zde například jeřábi, čápi černí, orlovci říční nebo orli mořští. U organismů žijících v této zóně se nepodařil prokázat výskyt mutací. Některé informace na internetu o deformovaných hnědooranžových borovicích a mutovaných živočiších se pravděpodobně nezakládají na pravdě.

Závěr

Valerij A. Legasov (spáchal sebevraždu při druhém výročí havárie) po svém prvním návratu ze zamořené oblasti řekl:

“Celý život jsem bojoval za to, abychom elektrickou energii získávali pomocí jaderné reakce. Teď si myslím, že jsme to dělat neměli... Nepřítel není ukryt v technice. Nepřítelem není typ letadla, typ jaderného reaktoru, typ energetiky. Hlavním nepřítelem je samotný způsob utváření a řízení energetických procesů, způsob plně závislý na člověku. Nejdůležitější je tedy lidský faktor. Zatímco dřív jsme se na bezpečnost dívali jako na ochranu člověka před vlivy techniky, dnes je situace zcela jiná. Dnes musíme techniku chránit před člověkem.”

Co říci závěrem. Příčiny této katastrofy by se daly stručně shrnout takto: Tvrdohlavost a neústupnost Djatlova a z toho vyplývající dvě porušení trvale platných předpisů, jedno nedodržení postupu experimentu a úmyslné zrušení tří automatických ochran reaktoru. Dále musíme také jako příčinu uvést špatnou koncepci Černobylského reaktoru RBMK 1000 (je “nestabilní”, má kladnou zpětnou vazbu), který se podstatně liší od tlakovodních reaktorů, které jsou nejrozšířenější ve světě a nemůže u nich nekontrolovaně vzrůst výkon tak, jako u reaktoru v Černobylu.

Rád bych zdůraznil, že výbuch reaktoru v Černobylu nebyl výbuch nukleární (jako jaderná bomba), ale šlo o výbuch “klasický”. První výbuch způsobil přetlak v uzavřeném prostoru a druhý rozžhavený grafit a vodík.

Po zkušenostech z Černobylu jsou dnešní jaderné elektrárny jištěny tak, aby jejich bezpečnost na obsluze vůbec nezávisela. Jednotlivé důležité systémy jsou zdvojené i ztrojené a nedají se vyřadit z činnosti. Dnes se používají reaktory především tlakovodní, které jsou uzavřené do mohutné neprodyšné železobetonové obálky (kontejment). V kontejmentu je reaktor s celým primárním okruhem. Kontejment snese tlak až 0,6 MPa. V případě havárie se vzniklá pára a tlak v kontejmentu rychle automaticky likviduje mohutnými havarijními studenými vodními sprchami s přísadou bóru tzv. barbotážním systémem (bór pohlcuje neutrony). V kontejmentu vznikne naopak podtlak, takže nic neuniká ven. A právě ochranný tlakový kontejment u varného reaktoru v Černobylu chyběl.

Nic nemohlo tak poškodit rozvoj jaderné elektroenergetiky, jako právě tato událost. Všechny informační prostředky o katastrofě informovaly, a někdy i neobjektivně, aby vyhověly mimo jiné i tlakům různých zájmových skupin zaměřených proti jaderné energetice, která se začínala stávat velkou konkurencí všech dosavadních zdrojů a způsobů výroby energie. Některé státy (např. Itálie, Španělsko, Švédsko, Rakousko) dočasně pozastavily nebo zpomalily další realizaci svých jaderných programů.

Na odstranění následků havárie se podle některých zdrojů mohlo podílet až 600 000 osob, z nichž asi 150 000 potřebuje dnes zvláštní pozornost a péči.